Deka pro Sophinku

aneb jak jsem přecenila sebe i svůj stroj.

Pamatuji si přesně jak jsem šila svou první deku před dvěma lety. Po jejím došití jsem se zařekla, že už nikdy hrubý vatelín a tak velký rozměr. Ale jak se ukázalo, nepoučila jsem se dostatečně. Vložila jsem chybějící jistotu do nově pořízené kráčející patky a trochu větších zkušeností za ty dva roky šití.

A ono to bylo málo!

Kolega chtěl něco pěkného k dceřiným prvním narozeninám. A žena měla být taky překvapená. Tak jsem navrhla deku. Chtěl tam jméno i datum. Rozměr 170 na 120 cm. Řekla jsem, jasně! Proč ne!
A vatelín? No přece hrubý, aby se mohlo mimčo válet po zemi. Ovšem když jsem to pak viděla připravené k prošití, začalo mi docházet, kde se stala chyba. Rameno mého stroje je úzké, na tak velké deky s tak hrubým vatelínem! Ale já to nevzdala. Byl to boj, na slzy a řeči, že už nešiju, všechno prodám a s šitím končím, taky došlo. Manžel byl tehdy ve Francii na skalách, tak mě večer utěšoval přes skype.

Deka je z domu. Uběhl měsíc, vztek na sebe a lítost mě přešla a šiju dál.

A aby se mi to poučení vrylo do paměti (a pro zasmátí vám všem), tady je můj stroj v plné bojové.

A tady je deka po prvním prošití. Fotila jsem jen top. Ta spodní strana je prošitím zvlněná. Párala jsem to několikrát, než mi došlo, že to lépe prostě neprošiju. Pak přišla maminka a řekla mi, že kdybych to nastehovala, dopadlo by to lépe. Tak další poučení. A mamince patří velké díky, lem jsem šily spolu, večer, tři hodiny. Maminky jsou prostě nejlepší.:)

Prošito zatím jen vodorovně.

A tady je hotová deka i s novou majitelkou.:) Foceno jen mobilem, ale něco tam vidět jde.

Tak a já se jdu po víkendu vybalit a zase sbalit, jedeme zítra na pár dní do Českého Švýcarska. Po delší době pár dní oddechu.
Mějte krásné dny.