 |
| zdroj |
Moc jsem si přála miminko a když k tomu dospěl i můj muž, nebylo proč čekat. Myslím, že každá žena se na toto období těší. Je přeci v "očekávání" jak se říká. V očekávání něčeho krásného, nového.
A jak to probíhá dnes? Na začátku se dozvídám, že všechna vyšetření jsou nepovinná. Říkám si, super, sama se rozhodnu co chci podstoupit a co ne. Snažím se tedy nacítit sama na sebe, na miminko. Zvážit pro a proti všech vyšetření, něco si o tom přečíst, převzít zodpovědnost za sebe i za své dítě. Na tomto základě tedy některá vyšetření odmítám. A co se nestane? Z nepovinného se stává jaksi "doporučené" nebo spíše "opravdu doporučené!", poslouchám důvody, snažím se obhájit si svůj názor, vysvětlit, ale vede to až k (nebojím se napsat) manipulaci strachem ... Snažím se vysvětlit svůj pohled na svět, své názory, ale naše světy jsou tak rozdílné, že to prostě nejde. Docházíme tedy alespoň ke kompromisu. Vyšetření mohu odmítnout, nutit mě nemůžou, jen to napíšou do karty. Ok.
Ale stejně mě to hrozně mrzí. Je to únavné. Jsem v kategorii "zdravá těhotná" a přesto tohle musím řešit. Každá maminka je přeci jiná. Chápu, že někdo si potřebuje projít všemi vyšetřeními, aby si byl "jistý", ale já ten typ nejsem. Celý ten systém by měl být nastaven tak, aby vyhovoval co nejvíce lidem. Nevěřím, že jsem jediná komu to takto vadí. Proč potřebujeme házet zodpovědnost za sebe, za své zdraví,za svůj život na někoho jiného??? Abychom, když se něco pokazí, mohli ukázat prstem a říct "ten doktor to nepoznal, ten přístroj to nepoznal ...."? Věřím, že NIC v našem životě není náhoda. Vše si vytváříme sami a my jsme ti, kteří za to musí převzít odpovědnost. Nemyslím, že jsem nijak extrémní, na všechna velká vyšetření jsem šla a přesto jsem cítila nátlak a manipulaci. Cítila jsem se jako nemocný člověk,který chodí od doktora k doktorovi a jen čeká až mu "něco" najdou. Těhotenství a porod je přeji přirozená věc a pokud je mi fajn, v rodině žádné vážné choroby nejsou, proč ten tlak?
Medicína se stále vyvíjí, já vím. A je to tak dobře. Ale kde je ta hranice mezi zásahem do věcí přirozených a pomocí tam, kde je to opravdu potřeba? Rozlišuje to vůbec někdo?
Jak jste to cítily vy?
Potřebovala jsem to ze sebe dostat a taky jsem chtěla, abyste věděli, co teď prožívám. Jsem v šestém měsíci. Ale já si to pokazit nenechám.:) Je to krásné období. Manžel se o mě krásné stará, všichni jsou milí a hodní, co si navymýšlím, to mi splní (toho musím využít:)), miluju své tělo jako nikdy před tím, to kulaté bříško, oblé tvary ... konečně se cítím jako žena. Je to obrovský dar, zázrak, nádherné období v mém životě ... Děkuji za ně.♥
A jak to probíhá dnes? Na začátku se dozvídám, že všechna vyšetření jsou nepovinná. Říkám si, super, sama se rozhodnu co chci podstoupit a co ne. Snažím se tedy nacítit sama na sebe, na miminko. Zvážit pro a proti všech vyšetření, něco si o tom přečíst, převzít zodpovědnost za sebe i za své dítě. Na tomto základě tedy některá vyšetření odmítám. A co se nestane? Z nepovinného se stává jaksi "doporučené" nebo spíše "opravdu doporučené!", poslouchám důvody, snažím se obhájit si svůj názor, vysvětlit, ale vede to až k (nebojím se napsat) manipulaci strachem ... Snažím se vysvětlit svůj pohled na svět, své názory, ale naše světy jsou tak rozdílné, že to prostě nejde. Docházíme tedy alespoň ke kompromisu. Vyšetření mohu odmítnout, nutit mě nemůžou, jen to napíšou do karty. Ok.
Ale stejně mě to hrozně mrzí. Je to únavné. Jsem v kategorii "zdravá těhotná" a přesto tohle musím řešit. Každá maminka je přeci jiná. Chápu, že někdo si potřebuje projít všemi vyšetřeními, aby si byl "jistý", ale já ten typ nejsem. Celý ten systém by měl být nastaven tak, aby vyhovoval co nejvíce lidem. Nevěřím, že jsem jediná komu to takto vadí. Proč potřebujeme házet zodpovědnost za sebe, za své zdraví,za svůj život na někoho jiného??? Abychom, když se něco pokazí, mohli ukázat prstem a říct "ten doktor to nepoznal, ten přístroj to nepoznal ...."? Věřím, že NIC v našem životě není náhoda. Vše si vytváříme sami a my jsme ti, kteří za to musí převzít odpovědnost. Nemyslím, že jsem nijak extrémní, na všechna velká vyšetření jsem šla a přesto jsem cítila nátlak a manipulaci. Cítila jsem se jako nemocný člověk,který chodí od doktora k doktorovi a jen čeká až mu "něco" najdou. Těhotenství a porod je přeji přirozená věc a pokud je mi fajn, v rodině žádné vážné choroby nejsou, proč ten tlak?
Medicína se stále vyvíjí, já vím. A je to tak dobře. Ale kde je ta hranice mezi zásahem do věcí přirozených a pomocí tam, kde je to opravdu potřeba? Rozlišuje to vůbec někdo?
Jak jste to cítily vy?
Potřebovala jsem to ze sebe dostat a taky jsem chtěla, abyste věděli, co teď prožívám. Jsem v šestém měsíci. Ale já si to pokazit nenechám.:) Je to krásné období. Manžel se o mě krásné stará, všichni jsou milí a hodní, co si navymýšlím, to mi splní (toho musím využít:)), miluju své tělo jako nikdy před tím, to kulaté bříško, oblé tvary ... konečně se cítím jako žena. Je to obrovský dar, zázrak, nádherné období v mém životě ... Děkuji za ně.♥
2 komentáře:
Škoda, že nepíší do karet to, co mají. No, nebudu šířit špatnou energii. Leni, udělej si vše tak, jak potřebuješ. A kdyby něco v OV je výborná psychložka Michaela Mrowetz, která podporuje maminky v jejich kompetencích.
Přeji dobrý průběh a klid v těhotenství.
Pokud jsi na FB, tak si ji vyhledej. Dělají i různé kruhy apod... Můžeš potkat stejně naladěné budoucí maminky. :-)
Ahoj Olive! Díky moc za tip. Michaelu Mrowetz znám z doslechu, tak kouknu co přesně dělá. Měj se krásně a děkuji za zastavění.:)
Okomentovat